Nesnáším tohle město. Nesnáším lidi, co v něm žijou, lidi, co ho mají rádi a lidi, co říkají, že je to město baví. Nesnáším jeho prašivý barokní památky a posraný kašny, na kterých jsou hnusný sochy. Nesnáším pozlátko toho sloupu tady, nesnáším orloj a dělníky a komouše. Nesnáším křivý chodníky, kočičí hlavy, sníh, kterej padá ze střech a střechy, který padají z domů. Nesnáším kostely. Kostel panny Marie Sněžné, kostel nanebevstoupení panny Marie, kostel svaté Marie i dóm Ježíše Krista. Nesnáším konvikt, zbrojnici a vědárnu a jiný debilní názvy debilních institucí. Nesnáším místní šaliny, který nejezdí načas a povezou vás maximálně dvacet minut, nesnáším místní levný jízdenky. Nesnáším semafory, co v šest hodin přestanou fungovat, nesnáším přechody a auta, co tady můžou jezdit. Nesnáším caféčko, laféčko, anděly a Tibet. Nesnáším ponorku a její hnusný špinavý tmavě zelený ubrusy. Nesnáším lidi, co tam chodí. Nesnáším letadlo a jsem šťastná, že ho odvezli do šrotu, kam patří. Do šrotu, kam patří celý tohle hnusný rozpadající se město. Kam patří účko, esko, omega a jiný písmenka. Nesnáším patnáctku a patnáctky a osmnáctky, co mají pocit, že žijou intelektuálním životem. Nesnáším Belmonda. Nesnáším sto sedm schodů a pokoje do zatáčky. Nesnáším balkon a karmu. Nesnáším osmý květen a první máj, nesnáším národní hrdiny, legionáře, odbojáře a Komenského. Nesnáším svobodu, Masaryka, Žižku a republiku. Nesnáším tohle město.