Judita

Bloudím po městě a čekám, až si mě někdo najde. Až si mě najde. Řetězová, Karlova, Husova, Zlatá, Betlémská, Jilská, Vejvodova, Zlatá, Řetězová, průchodem, podchodem, konviktem… a najednou Úzká. Na blátivé periferii. Prý se ulici bude říkat jinak. I blátivé periferii se bude říkat jinak. Zdá se mi, že něco slyším. Jakoby někdo volal mé jméno. Ale než tam dojdu, zase se ztrácím. Zlatá, Úzká, Bratří… Bloudím a čekám, až si mě najde. Nejsem jediná. Čeká i pán s malým poníkem a slepec s Rubikovou kostkou. Já třímám v rukou hlavu. Znovu se mi zdá, že něco slyším. Je to snad klavír? Ale vzdaluje se a já taky. Zlatá, Řetězová, Karlova, Úzká. Přicházívám k tomu hlasu a doufám, že mě najde. Ale pak se zase ztrácím. Úzká. Ale občas mě volají i jinde, ztrácím se, bloudím za hlasy, ale vracím se zpátky. Úzká, Úzká, Úzká. Někdo mě volá, jen trochu, jen slabě, jako by šeptem. Ale ne. Byl to jen klam. Odcházím, cítím kouř a vidím prázdné notové papíry. Nejsem tam. Nejsem v Úzké, ani v ulici Bratří…, jak se jí bude říkat později. Nenajde mě. Beda mě nenajde.