Nikdy jsem nebyla velký cestovatel. Předpokládám, že cesta na Kanáry s Mořským koníkem, když mi bylo deset, se nepočítá. Nebo jo? Každopádně za oceánem jsem ještě nebyla a držím se pohodlí Evropy. Západní, pokud možno.
Nejezdím stopem a spím v hostelu. Ráda jedu někoho navštívit, ale preferuji jistou a bezpečnou cestu. Nemám ráda (nové) lidi (asi bych se měla vyjádřit také ke své práci, kterou jsou lidi bohužel denní součástí, haha), nejezdím tedy ani na couchsurfing. Nerada si totiž povídám. Městem tudíž procházím sama (maximálně s haptickou rukavicí). Můj Erasmus taky podle toho vypadal.
A přes tyto poznámky se dostávám k ústřednímu sdělení: Proč zrovna já (takový hodný pán) žiju kočovným životem?! S 2dkoněm jsme před nedávnem doklusali do Prahy (hle) a ještě dříve do tohoto města a mezitím jsme také často putovali sem a to jsme kdysi bydleli také v Brně (k němuž se momentálně sice nevztahuje odkaz, zato se k němu vztahuje duchovní a jiné bytí a značná část obsahu lásky k městům). Inu, dost času trávím v dopravních prostředcích a s lidmi se seznamuji častěji, než bych chtěla. Často píšu dopisy, maily a pohlednice. V říjnu mě čeká nové seznamování, nové zakotvování a brzy potom vlastně i nové kočování, které ještě nevím, kam povede.
Protentokrát, ale vím, s kým někam povede. A to je to nejlepší příruční zavazadlo.
2024 ©