I koni mají zkouškové a během zkouškového se stávají podobnými asociály jako všichni ostatní.
Během zkouškového se učí, kopýtky obracejí stránky a podtrhávají slova, kterým nerozumí. Pak znovu čtou to, co si podtrhali, a zjistí, že to nedává smysl. Začnou tedy podtrhávat další a další slova. Nakonec zjistí, že jediné, co nepodtrhli, jsou spojky. Tak vezmou novou barvu. Když jsou konečně s podrtháváním spokojeni, začnou číst. A čtou stále dokola, znovu a znovu. Čtou věty, které zní často nesmyslně, čtou od rána do večera. A každý večer znovu zjišťují, že si nic nepamatují. Učení zakončují tak, že čtou jednu větu stále dokola. Když si to po půl hodině uvědomí, vzdají své úsilí a jdou spát. Samozřejmě nemohou usnout, protože jim hlavou běhají termíny, které opravdu hlasitě klapají kopyty, to koně ruší...
Kůň tráví dny stále stejně, někdy si udělá pauzu na jídlo, která se protáhne na mnoho hodin. Kůň už dlouho neviděl jiné koně. Už vlastně ani neví, jaké to je mluvit, nebo spíš řehtat a ržát. A když si na to vzpomene, chce se mu myslet na louky a klapot kopyt v tanečním rytmu. Po hodině tohoto bdělého snění si uvědomí, že se učí.
A pak nadejde den zkoušky, kůň jde, napíše vše, co ví. A čeká. Čeká na výsledek, který mu připadá životně důležitý, nebaví ho číst nebo koukat na seriál, protože tady jde o Něj a tohle je realita. Kůň čeká, žvýká oves, běhá a vyhazuje kopýtky. Dělá všechno možné, ale stále cítí, že jediné, co mu zbývá, je čekat.
Čeká a píše hlouposti svými kopýtky. Tuší, že to, co napsal, nedává smysl. Ale v hlavě má nepořádek, dusají mu tam termíny a v šíji cítí napětí, které se mu tam usadilo.
2024 ©