Znáte ten pocit, když vám někdo mluví z duše? Je zvláštní zažít to u člověka, který zemřel dávno předtím, než se narodili mí rodiče, který píše o době, kterou nezažila ani moje babička, který je muž, Němec a levičák. Tedy já neoplývám žádnými přívlastky, kterými je obdařen on. A přesto čtu a vidím sebe. Nedovolila bych si přirovnávat se k němu, ale jestli chci nějak psát, tak jako on.
Je to člověk, co píše seznamy, člověk, který si utahuje z esejistů a falešných intelektuálů a miluje svoji řeč. Dokáže psát něžně a se shovívavým úsměvem o své dívce. O Princezně. (Když napíšu slovo Princezna já, začíná to zavánět falešnou romantikou...) Dívá se kolem sebe a vidí. Pozoruje společnost, detaily. Dokáže kritizovat, být zatrpklým starcem, aby pak v dalším fejetonu ukázal své dobré srdce mladíka, který se baví.
Má proměnlivou tvář, není pouhým optimistou, který miluje to, co mu život nabízí. Ale není ani cynickým kritikem, jež se vysmívá, protože to je obyčejný člověk, který je nestálý a vrtkavý a každý den trochu jiný.
2024 ©