Dva dny poté, co jsme si s 2dkoněm ťukli kopýtkem a rozhodli se odcválat do Prahy, do mě paní na Náměstí republiky kopla a řekla něco o zlodějích z Brna. Ani to mě ale neodradilo, nasedla jsem na koně a docválali jsme až do Družstevního ochozu (ochoz rozuměj výběh pro koně). Od té doby si zvykám na to město veliké a snažím se sklánět hlavu jen tak, jak je třeba.
Snažím se neplést si Strašnice a Střešovice, Klárov, Karlov a Karlín, Klementinum, Rudolfinum a Karolinum a tajně hrávám s dědou Jirkou hru na mosty. Někdy se dokonce odvážím říct Karlák, Pavlák nebo Pankrák. Říkám taky Áčko, Béčo a Céčko (i když nenápadně koukám do mapy), hrozím pěstí do díry na Národní tříde a pohrdám Vinoří (i když s láskou vzpomínám na Žebětín). Když potkám Lenku Dusilovou s melounem, Topolánka se stromem, Fejka s tygrem a Dyka s Táňou, řeknu si jen: No a co?!
Avšak musím se naučit respektovat některé věci:
Když nevím, kde jsem, jsem na Národní třídě.
Nevnucuji revizorům svou šalinkartu.
Odnaučuji se říkat šalinkarta.
Z Klementina na Národní třídu se jde pořád rovně.
A do Disku se jde tajnou cestou, kterou najdu, až budu větší.
Naštěstí mám doma povoleno vybírat si svou moravskou chvilku každý večer. A nakonec jízda za jihlavskou zeď ještě není ilegální a tak když je nejhůř, jsem vyslána obdivovat krásy moravského folkloru.
2024 ©