Mívám strach, že se stanu zatrpklou a odměřenou vůči světu. Že najednou začnu vidět ty chyby (které tu jistě jsou) a přestanu věřit v krásné zítřky. Přestanu se radovat z fontánek v obchoďáku, padajícího listí a cesty vlakem. Začnu psát bez citů a emocí. Začnu se dívat na filmy, aniž bych soucítila s hrdiny.
Prý je správné najít si odstup, objektivně hodnotit a hledat chyby. Ale říkám si proč? Proč v něčem, co považuji za krásné a moc báječné hledat nedostatky? Protože je správné oddělit rozum a city? Protože svět není hezký a já nejsem naivní? Nejsem a všechno to vidím. Přesto budu donekonečna obdivovat drobnosti dní. Budu se radovat. Tak dlouho, dokud mi bude stačit dech, jen abych se nestala odměřenou!
A když už to bude k nesnesení, stačí si od plic pěkně polsky říct Kurrrrva!, stát se na chvíli cynikem, zeptat se Co je s Vesmírem? a poklidně se vrátit k mírumilovnému obdivování světakrásy.
2024 ©