Tak nějak si žijete svůj poklidný život. Chvíli jste zoufalci a chvíli superhrdinové, ale pořád máte pocit, že to máte všechno pod kontrolou. A pak jednou takhle v půli dne, ještě nejste ani po obědě, přijde pan Morávek a začne mluvit. A už na začátku si říkáte, že to nejsou úplně normální řeči. A pan Morávek mluví hodinu a půl a mluví v mysteriózních větách a mluví o kráse, Bohu a katarzi a smyslu toho všeho. A i když chvíli mluví racionálně, v momentě sklouzne do filosofických frází. A mluví o kráse, Bohu a katarzi a smyslu toho všeho.
A pak vyjdete po hodině a půl a říkáte si, jaký to má všechno smysl. A tak se snažíte hledat tu krásu a Boha a katarzi. A během svého hledání nenarazíte na nic než na rozteklý sníh, vodu v botách, na hlavu vám spadne lavina, do oka rampouch, teče vám do pokoje voda, je vám zima, rozlijete si punč a připálíte maso a shoří vám stolek, rozpadne se kabát a ukradnou vám peněženku. A říkáte si, že to nemá žádný smysl, že Boha nenajdete, že krása není a katarze je výmysl divadelních teoretiků. A čekáte na ten impuls, který nakonec vždycky přijde (ale v tom momentě se to nezdá), na to, že všechno do sebe zapadne a najednou budete mít pocit, že jste na správném místě ve správnou chvíli, třeba jako když přijedou rohanští na pomoc Gondoru, nebo Fénixův řád na pomoc Brumbálově armádě. Čekáte, až zazní ta věta: A Rohan odpoví. Čekáte, až se objeví bílé stíny. Zazvoní Ježíšek. Tik tak tik tak všechno do sebe začne zapadat. A proklínáte Morávka, že vás donutil vůbec o takových věcech přemýšlet.
A pak se snažíte vymyslet pozitivní závěr tomuto mluvení o ničem, nějakou pointu, abyste si řekli, že to mělo nějaký smysl. A nic vás nenapadne. A dál čekáte na Rohanské a Ježíška. Přijdou.
2024 ©